„Mám za to, že je to můj poslední list Vám, protože zítra, jak mám za to, budu v naději v Ježíše Krista a očištěn odhříchů strašnou smrtí, píše Jan Hus svým přátelům z kostnického vězení a vzápětí dodává, byť nekonkrétně, jak neklidnou noc prožil: „Co mne potkávalo této noci, nemohu vypsati.“ Ještě netušil, že mu pár dní zbývá, přesto je zřejmé, že sváděl urputný zápas se svým svědomím. Zdá se však, že se smířil se světem (snad i s Bohem), neboť druhý den v dalším listě už vkládá své naděje pouze do božích rukou, když osobě mluví, že je „Mistr Jan Hus, v okovech a v žaláři, stojící již na běhu přítomného života, očekávající nazítří strašnou smrt, která, jak doufám, očistí mé hříchy, z milosti Boží neskládajíc na mne nijakého kacířství, když z celého srdce vyznávám všelikou víry hodnou pravdu.“ A je symbolické, že v poslední větě se objevují dvě slova, s kterými je Jan Hus především spojován: s vírou a pravdou.
Dnes, po šesti stech letech, ale zrovna v ten samý den, kdy betlémský kazatel napsal věty, které jsem citoval, scházíme se u příležitosti zahájení výstavy spolku Nekonkrétno, jejímž ústředním motivem je právě postava Jana Husa. Nelze obsáhnout v krátkém úvodu, co všechno Jan Hus byl, je a bude. Proto se zaměřím jen na pár detailů a na to, co znamená pro mě.
Když zde budeme sledovat, jak inspiroval přítomné výtvarníky, kteří svým projevem a uměním oslovují své okolí, napadá mě jedna paralela. Jan Hus byl intelektuál, jenž svým kazatelským uměním – a bez nadsázky je možné nazvat jeho výkony v tomto oboru uměním – oslovil širokou veřejnost. Ve své době byl miláčkem publika, byl – a snad to nezní moc anachronicky – opravdovou celebritou; na jeho kázání chodil nejen chudý lid, ale i společenská honorace. Charizmatický kazatel dokázal pronést asi 3000 kázání v Betlémské kapli, a byť někteří jeho kolegové stihli dosáhnout mnohem vyšších čísel, i tak je to naobdobí necelých deseti let úctyhodné číslo. Uměl přenést to, o čem se bavili v učených disputacích chytré hlavy 15. století do veřejného, chcete-li obecného prostoru a samozřejmou věcí bylo to, že se tak dělo v obecném jazyce, tedy češtině. Rozvířil svědomí své doby natolik, že mocní tehdejšího světa – a v tom mám na mysli zejména obecnou církev – v něm nakonec viděli člověka, který řád světa reformními myšlenkami nikoli upevňuje, ale naopak boří. Přesto Hus v tomto momentu necouvl, snad se dá i říci, že s fanatickou odhodlaností neustoupil od svého přesvědčení. Jistě, pro někoho se mohou v dnešní době zdát některé věty přehnaně patetické, přesto vidím v Husovi přínos pro člověka 21. století. Byl to intelektuál, který se nebál zasáhnout do veřejného dění a nakonec tomu obětoval i svůj vlastní život. A v tom je jeho největší odkaz. V českých dějinách nemáme tolik významných osobností, na které bychom mohli být hrdí. Myslím, že Jan Hus k nim patří.
Petr Bažant
