Zamyšlení zohledňuje různé kontexty a polohy Jana Husa napříč časem, jedná se o definitivně poslední orální příspěvek této husovské „skoro-konference“, i když samozřejmě potenciální následná volná diskuse k tématu bude vítána. Ostatně to byl záměr: zpřítomnit Jana Husa…různými vyjadřovacími prostředky.
Kontext znamená souvislost jevů, událostí, vlivů, a v případě této bezpochyby mocné osobnosti, či „největšího příběhu českých dějin“, to jsou kontexty naprosto fascinující. Zrcadlí vzájemnou provázanost světa v různých úrovních, v době kvantového skoku, zhuštěných a vygradovaných událostí a zrychleného času, kde se propojují různé roviny vědomí a aspekty lidského konání: psychologické, sociologické, symbolické, etické…
Jako první kontext, tedy jde-li o ono zpřítomňování, se nabízí kontext časový:
Máme velké výročí, které je podle všeho i po 600 letech velkým tématem, víc než půl tisíciletí – relativně dlouhý časový úsek známé historie lidstva – přičemž na druhou stranu je kvantovými i jinými fyziky dávno ukazováno, jak čas reálně existovat nemůže, je to jen teoretická veličina, pomocný konstrukt a pouze my (pozemšťané) tady náš pobyt, události z nějakých zvláštních důvodů vnímáme odděleně a postupně. 🙂
Jestliže se vše ve vědomí vyskytuje v jeden okamžik naráz, tak i souvislosti s Janem Husem jsou propojené a naráz: světy se navzájem prolínají, dávné se překrývá s dnešním, nízké je spojeno s vysokým… velké akty „nepodvolení se zločinné mu útlaku“ (jak říká klasik) jsou zobrazeny karikovaně, přímočaře, v moderních dějových zkratkách, pop-artově či hyperrealisticky, a tak Jan Hus v těchto různých úrovních reality zároveň:
– Bojuje a umírá za své teze – a zároveň (následuje popis vystavovaných obrazů a videí promítaných na vernisáži – pozn. aut. ): se zde v kavárně „Za svobodnou Kubu“ – vznáší vesmírem coby Nanebevzatý mistr… kazatelna v Betlémské kapli je jeho médium, prostřednictvím něhož, jako excelentní řečník, promlouvá k třítisícovému davu od nemajetných vrstev, lůzy,studentů, měšťanů, zemanů, až po českou královnu.
– Zároveň sledujeme v maňáskovém divadle scénu upalování a v něm obří zvednutý Boží prst (punkové gesto?), zároveň na druhém zpodobnění v divadle už postava není. Už shořel, kacíř!
Kontext symbolický:
– Zároveň je mužem pravdy, kterou si s sebou neohroženě nese, zároveň je obří sirka na pozadí Kostnice jeho křížem.
Do jednoho univerzálního vědomí se tu propojují:
– Křesťanské artefakty, konzervy se zaručeně pravou krví…masová hostie je tělem Páně – tělem bližního svého – tělem Boha.
– Těžká čepice heretika a zevnitř zářící svíce – umlčený Jeroným Pražský – husitský palcát – revoluce!
– Pomyslnénebe, ve kterém se s M. J. H. sešli zástupy dalších bojovníkůza vyšší blaho a debatují jeho následovníci (včetně chronologicky nedávných).
– Jan Hus jede na motorce Hells Angels, vítězná páska závodu hospojuje s nakloněným kalichem – zlatým pohárem vítězství – který je zároveň jeho pohárem hořkosti, dopíjeným do dna. Pohár je cena a zároveň je to svatý grál, který si zaslouženě vyzvedává.
A samozřejmě je to husitský kalich! 🙂
Kontext psychologický:
Mistr Jan si na motorce projíždí peklem, svým vlastním peklem – všichni to známe – peklo osobních a duchovních zápasů, našich rozhodnutí a jejich následků (mimochodem, v obou filmech o něm je ostře zobrazen okamžik, jak ze svobody bohatého života přichází do vězení, kde je zakován do želez).
A zápas pokračuje až do úplného odevzdání se, přijetí situace, kterým se osvobozuje. Je to smíření v mystické poloze, která už v sobě zenově obsahuje vše. Toto osvícení je zároveň Mistrovým ostrovem svobody, na kterém žije a nenechá si ho vzít.
V neposlední řadě je tu fenomén všech božích bojovníků napříč historií, přemalovávajících svět, včetně mudžahídské verze, která je „aktuálně“ oprávněna k božímu boji, -(technická poznámka: jak zde řekl jeden autor obrazu: „Jan Hus už by si s nimi uměl poradit… tedy poradit ve smyslu ukázání směru, svým světlem.“) S přemalováváním světa souvisí kontexty manipulací, hry médií, vytvářejících zcela nové reality, převracení hodnot, a tak se ve videu symbolicky mění barvy černé teroristické na oranžovou obětní a naopak – a celé to provází změna paradigmatu, kdy poprava je proměněna ve violoncellový koncert a zádušní mši.
A nyní ve zbývajícím prostoru dovolte vrátit se od tohoto postmoderního relativizování ke gró poselství, k Janu Husovi samotnému:
Za kritiku církve byl odsouzen, nyní po 600 letech se papež Jan Pavel za jeho smrt omluvil, v tyto dny papež František na setkání s představiteli českých církví vyzval k: „pokání nad všemi těmito případy, kdy církev zabíjela ve jménu Boha“…
Ve své kritice společnosti vidí jako kořen všeho zla lásku k penězům, jejich výrobu, propojení byznysu a politiky, fakt, že není vzhlíženo k vyšším, jednotícím principům… je spousta příznaků společných pro přelom 14. a 15. století s naší dobou, také žijeme na rozhraní epoch, upálení ve své době spustilo fázi změn všeho, co lidé dosud znali, tak jako pád banky Lehman Brothers.
Ještě jazykový kontext:
Tradičně je Janu Husovi připisováno, že čeština není jazykem ustrnulým na středověké úrovni (na rozdíl od např. angličtiny, polštiny…), stejně píšeme i vyslovujeme, což je úžasné.
Husova„ Pravda (Páně) vítězí“ vlající nad Hradem křesťany odlišných konfesí i ateisty v tyto dny navzdory všem barvotiskovým stereotypům, překvapivě a paradoxně, opravdu sjednocuje, jubileum je v rámci ekumenické komise prostorem pro dialog, (potenciální možnou cestou ke smíření?), a to vše,ač byla po čtyřista let s ostatními atributy jeho učení, reformací, a následným českobratrským hnutím násilně potlačována, interpretace dobově posunovány. Jeden symbolický jazykový případ zahlazování stop za všechny i z Hradce Králové: v kostelíku Na Zámečku (u hvězdárny) býval jemu zasvěcený zvon. Příjmení bylo ze zvonu vyraženo a přepsáno na „Křtitele“, tedy „Jana Křtitele“ – symbolické. A latinsky: Johaness Hussus, latinsky „ustus“ – je spálený.
Po celých Čechách a Moravě jsou rozesety tisíce Husových památníků, pomníčků včetně nejnepravděpodobnějších míst, obcí, vesniček, dokládajících, že ono oslovení je, navzdory represím, rekatolizaci a různým dobovým pokřivením, dodnes výjimečné, každého se ten příběh nějak dotýká, a spolu s dalšími skrytějšími příznaky taky, že duch Čech (byť bychom je brali jen jako skupinu lidí mluvících náhodně jedním jazykem), je nebo latentně přetrvává coby: protestantský, českobratrský, plebejský a demokratický. 🙂
A nazávěr kontext historický – kde se věci prolínají rovněž fyzicky, respektive místně:
I zde, na nedalekém Orebu, se organizovala mnohatisícová společenství husitů, jejichž ozbrojené jednotce jeden čas velel sám Jan Žižkaz Trocnova – mimochodem, velmi to tajemná postava, celou dobu působení Husa zvláštně jakoby doprovází, těsně před odjezdem do Kostnice náhle záhadně mizí, dle indicií zřejmě do Anglie, kde si svou genialitu pravděpodobně vycvičil při bojích proti Francouzům… To vše ještě před zásahem Johanky z Arku, kde snad údajně poprvé byla v bažinách použita vozová hradba.- Jan z Trocnova prý patří k pouhým šesti neporaženým vojevůdcům historie.
– Tady se dokonce nacházíme v jeho městě, prý tu fyzicky chodil (i když asi ne po této dlažbě, pohyboval se v těchto lokacích), a když tu snad byl pohřben, orebité se přejmenovali na sirotky… A Jana z Arku, která dříve psala Husovi výhružné dopisy s cílem:“vyhladit to kacířství na východě říše římské“ se toho sama jako kacířka nedožila.
Na úplný závěr:
Jan Hus patří spolu s Komenským, legionáři, bitvou u Zborova, letci RAF… k nejsvětlejším momentům českých dějin, a spolu s dalšími ohnivými (či spíše „ohňovými“) Jany 20. století – je nosným symbolem obsaženým v genech, zakódován v „duši národa“ – tedy uvažujeme-li v jungovském pojmu kolektivního nevědomí. Je ohnivým signálem: nenechat se zastrašit a koupit i pro tyto naše časy voleb.
Je signálem, že nejsme lidské bytosti s duchovními zkušenostmi, ale obráceně, že člověk je tvor duchovní, který tu na Zemi sbírá zkušenosti lidské, aby je potom zase někam navrátil.
Z toho všeho vyplývá kontext poslední:
Vznešený Jan Hus.
